Alienum phaedrum torquatos nec eu, vis detraxit periculis ex, nihil expetendis in mei. Mei an pericula euripidis, hinc partem.
 

O nás

Svatopluk Žamboch

Narodil jsem se
na Valašsku, v Růždce u Vsetína, v kraji drti a kamení. Naše rodina musela bojovat s neúrodnou půdou, aby jsme měli na živobytí. Ohluchl jsem ve dvou a půl letech po zápalu mozkových blan. Teď jsem hluchý jako poleno. Když někdo prdne, tak to slyším, ale nosem. Rodiče se rozhodli, podle rady souseda, dát mě do školy ve Valašském Meziříčí. Do školy jsem nastoupil v roce 1943, tedy v době nacistické okupace. Když jsem poprvé s tatínkem vcházel do budovy ústavu ve Valašském Meziříčí, měl jsem ohromný pocit z obrovské budovy a kdykoliv sem přicházím, tak si na tyto chvíle vzpomenu.
Vzpomínky na školu

Na školu mám krásné vzpomínky, kdy jsme s kamarády prováděli různé lumpárny a také vzpomínám na různé učitele, kteří mě něčemu naučili. Tehdejším ředitelem ústavu byl pan Mlynář. Byl to dobrý člověk, chodil mezi nás děti a vyprávěl si s námi. Také si vzpomínám na pana učitele Konečného, který výborně ovládal znakový jazyk. Pan učitel Holotík starší byl velice přísný na psaní, byl známý svoji svéráznou metodou výuky, když trestal žáky úderem pěsti do hlavy. Jinak byl výborným učitelem, hodně jsem se od něj naučil. Vím, že byl přísedícím u soudu. Byl vždy elegantně oblečený a vyzařovala z něj důstojnost a autorita. Při příchodu pana učitele Holotíka do třídy si všichni dávali pozor, aby něco neprovedli. Ve škole se převážně vyučovalo orální metodou a my jsme stejně potom o přestávkách znakovali. Když nás učitelé viděli, nijak nám nebránili a snažili se nám některé znaky opravovat.